DUŠIČKY
2. listopadu se u nás slaví Dušičky neboli Památka zesnulých. Tento svátek měl svoji obdobu už v dávných dobách Keltů, kteří věřili, že právě v tomto období dochází k magickému prolínání světů živých s mrtvými. Co vlastně znamenají některé tradice a zvyky, které máme s Dušičkami spojené?
Předchůdcem Dušiček byl starokeltský svátek Samhain. Ten se slavil jako začátek nového roku a byl vnímán jako doba, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých. Věřilo se, že se duše zesnulých v tento čas vracejí na zemský povrch a živí zase mohou navštívit podsvětí.
Zapalování svíček
Před světem zemřelých se naši předci chránili pomocí světla schovaného v lampičce. Dnes všemi známý halloweenský zvyk vydlabávat dýně a dávat do nich svíčku se u nás rozšířil z Ameriky až v 90. letech minulého století, jeho historie však sahá k dobám pradávných skotských Keltů.
Původně se dlabaly brukve vodnice, což je druh zeleniny, připomínající ředkev. Čeští kluci později lampičky vyřezávali z krmné nebo cukrové řepy a říkali jim bubáci. Lucerničky se pokládaly za okna a na zápraží domů a měly za úkol chránit obydlí před duchy a temnými silami. Jejich funkce se dá však vykládat i jako světlo pro zbloudilé duše. Na okně se nesměly nechávat nádoby - to proto, aby do nich duše nespadla. Uklizeny musely být také všechny nože a ostré předměty, aby se o ně duše mrtvých neporanily. Až do noci se pak topilo v kamnech, aby duším nebyla zima. A v den Dušiček si daly hospodyňky taky pohov od zametání, jinak by se duše mohly vylekat.
Průvody s pochodněmi
Typické pro toto období jsou i průvody celé vesnice s lampiony, loučemi a pochodněmi. Ty mají taky původ v dobách Keltů, kdy se lidé v období zimního Slunovratu loučili s teplou, slunečnou částí roku. Tradičním zvykem keltských svátků bylo periodicky zapalovat nové ohně a uhasínat ty staré – v uhašeném ohni mělo skončit vše špatné, co se daný rok událo. Nový oheň pak představoval naději pro to dobré.
Setkání nad hroby
Křesťanský svátek Dušičky naše předky posvátně uctívá a věřícím taky připomíná existenci posmrtného života. I když Češi patří mezi nejvíce ateistický národ v Evropě, o dušičkách se pravidelně scházejí s rodinou u hrobů svých předků, aby společně zavzpomínali a uctili jejich památku. Na hrobech zapalují svíčky, které mají symbolicky očistit jejich duše a pomoci jim smířit se s Bohem. Právě v období Dušiček mají hřbitovy magickou atmosféru. Dříve se ale lidé za hřbitovní zdi neodvážili chodit po setmění, protože věřili, že se nad hroby schází temné duše z očistce, které si chtějí odpočinout od útrap. Hospodáři ten večer plnili lampu máslem místo olejem, aby si zbloudilé duše mohly ošetřit své popáleniny. A blízcí zemřelých ten večer dávali za okna studené mléko, aby se jím duše mohly zchladit.
Květiny a věnce
Nejtypičtější květinou, která se o Dušičkách nosí na hrob, je chryzantéma neboli listopadka. Říká se jí taky dušička a symbolizuje ochranu proti zlu a špatným silám. Její výhodou je, že kvete až do prvních mrazů. Pozor, květiny na hrobech by neměly být umělé. Protože jen živé květy připomínají víru, že smrtí všechno nekončí. Kromě květin přinášíme na hroby svých blízkých taky věnce – i ty mají symbolický význam, a to nikdy nekončící koloběh života. Zelená barva jehličnanů přitom znamená naději na další život a uchování vzpomínek. Na věnce lidé kdysi dávali ozdoby, které měli jejich blízcí rádi, třeba v podobě sušených jablíček, makovic nebo podzimních plodů.